V sobotu ráno jsem se rozhodla, že se konečně pokusím zjistit, proč je náš prezident tak skeptický k Lisabonské smlouvě a proč ji asi Irové v referendu odmítli, a jestli na tom něco je nebo ne. Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie má za sebou opravdu dlouhý vývoj, když vychází ze zakládacích smluv integrované Evropy, přes odmítnutí Smlouvy o ústavě ve Francii a v Německu před lety, a konečnou shodu představitelů 27 členských států. Když se na to podívám, říkám si, co s tím asi není v pořádku, a co je zároveň tak titěrné, že to všichni ti politici a úředníci při hledání konsensu přehlédli. Přitom to ale musí být tak významné, že to vede k odmítnutí smlouvy v Irsku, v zemi, která je dávána za vzor úspěchů evropské strukturální politiky, a podporuje to ještě větší skepsi euroskeptiků nejen v Čechách a Polsku.

Nejlepší by bylo asi přečíst si všechny původní zdroje – tedy smlouvy minulé, jejich změny a porovnat je se změnami které přináší Lisabonská smlouva, ale to je úkol tak obří, že jsem to zbaběle vzdala. Říkala jsem si, že to nebude těžké zjistit, protože o změnách, které přinese smlouva, toho už musely být detailně popsány spousty webových stránek, najdu hromadu analýz a scénářů, srovnání příkladů ze současnosti a promítnutí po přijetí smlouvy, a napíšu hezký článek, těšila jsem se.

Oficiální stránky věnované přínosu Lisabonské smlouvy lze najít na stránkách Evropské komise, ale u hezky popsaných přínosů mi chybí odkazy na konkrétní články smlouvy, které je umožňují.

Stručný a jasný dokument přináší také Nadace Roberta Schumana, dokonce s názorně vyvedenou interaktivní mapou, jak ratifikace smlouvy v EU probíhá

Na českém webu jsem nenašla skoro nic. Jen na stránkách Euroskopu najdete asi jedinou odbornou českou komplexní analýzu: Lisabonská smlouva: Co nového by měla přinést?, kterou zpracoval Parlamentní institut. Analýza je zpracovaná z pohledu České republiky, a jsou zde přesně uvedené citace z Lisabonské smlouvy a porovnání se stávajícím stavem. Stránky Ministerstva zahraničních věcí a podobně i ostatní média přinášejí zejména „přímý přenos“ ratifikačního procesu v ČR i v Evropě.

I když v nedávné době proběhlo odborné kolokvium Dopady ratifikace Lisabonské smlouvy, bylo uzavřené. Cílem bylo zhodnotit situaci v poločase ratifikačního procesu za účasti odborníků z ČR. Pozornost byla věnována jak průběhu ratifikace samotné, tak dopadům případného přijetí Lisabonské smlouvy na vnitrostátní právní řád a dále na fungování unijních a národních institucí, a to zvláště s ohledem na nadcházející předsednictví ČR v EU. V této souvislosti byla představena pracovní verze vládního dokumentu, který komplexním způsobem mapuje důsledky přijetí Lisabonské smlouvy pro Českou republiku a tak se nezbývá než těšit, že se tento vládní dokument brzy objeví i na internetu.

Mezi tím hledáním jsem nacházela spíše odmítavé reakce na Lisabonskou smlouvu. Například Tomáš Břicháček popisuje dokonce deset nejtěžších hříchů Lisabonské smlouvy, mezi nimi expanzi hlasování kvalifikovanou většinou a posilování EU. Pavel Bém píše o ztrátě suverenity, pochybné kvalitě rozhodování a o deficitu demokracie. Stránky www.lisabonskas­mlouva.cz jsou proti lisabonské smlouvě a-priori. Prezident Václav Klaus upozornil Ústavní soud na sporná témata plynoucí z přijetí Lisabonské smlouvy. Prvním je z nich je otázka, zda Česká republika zůstane i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost svrchovaným státem a plnoprávným subjektem mezinárodního společenství, způsobilým samostatně a beze zbytku dodržovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva.

Z výsledků ankety, která probíhala před Irským reference kouká (kromě neinformovanosti jako takové) přesně taková obava ze ztráty svrchovanosti.

Zřejmě je tedy nejdůležitější, jakým způsobem se budou moci naši zástupci podílet na rozhodování, jakou váhu budou mít jejich hlasy, v Evropském parlamentu nebo v Radě EU. Zaměřila jsem se na Radu EU. Změny, které v jejím rozhodování přináší Lisabonská smlouva, popisuje zmíněný dokument Lisabonská smlouva: Co nového by měla přinést? na straně 24, kde v kapitole „Ustanovení o kvalifikované většině“ analyzuje stav, jaký je teď, a popisuje stav, jaký by nastal po přijetí Lisabonské smlouvy.

Pokud nyní jedná Rada EU bez návrhu Evropské komise, je pro přijetí návrhu zapotřebí, aby získal 255 hlasů z celkových 345 (Nyní jsou hlasy přidělené státům podle počtu obyvatel od 3 (Malta) do 29 (např. Německo), ČR má 12 hlasů.), a zároveň je zapotřebí, aby s projednávaným návrhem v Radě EU souhlasilo nejméně 18 států (66,67% členský států EU). Navíc na vyslovenou žádost některého ze států musí zároveň státy tvořící kvalifikovanou většinu zastupovat alespoň 62% obyvatel unie (304.064.157 o­byvatel).

V novém systému navrhovaném Lisabonskou smlouvou nemají státy přidělený „vážený počet hlasů“. Návrh projednávaný v Radě (situace projednávání bez návrhu Evropské komise) je přijat, pokud se na něm shodne nejméně 20 států (72% států EU) (o 2 státy více než v současném systému) a zároveň musí státy tvořící kvalifikovanou většinu musí zastupovat alespoň 65% obyvatel unie (318.776.939 o­byvatel), to je cca o 147 miliónů více.

Pomocná tabulka – počty obyvatel států EU a hlasovací systémy

Když se podíváte na to, kolik obyvatel mají jednotlivé státy v EU, vyplývá z toho, že Lisabonská smlouva systém hlasování posouvá k hledání shody mezi větším počtem států, které však vždy musí obsahovat nějaký menší stát. Schválené návrhy budou tedy muset být více kompromisní. Navíc podmínka, že k souhlasu je potřeba zohlednit požadavek zastupování min. 65% obyvatelstva unie je automatická a ne jen na výslovnou žádost. Jsou tak vyváženy obavy malých, členských zemí z těch velkých, a zároveň tento systém poskytuje záruku pro velké členské státy, že nebudou ohroženy koalicí malých států.

Takové uspořádání se mi líbí, a zdá se mi lepší, než to co je teď. Navíc Lisabonská smlouva podstatně rozšířuje tento systém i tam, kde se dne hlasuje jednomyslně (to je v 19-ti oblastech), a navíc v v nově vymezených 48 oblastech. To je pro mě známkou i toho, že se návrhy Lisabonské smlouvy snaží o zefektivnění práce Rady.

V analýze je však akcentována i jiná skutečnost, a to fakt, že změny, které přináší Lisabonská smlouva, znamenají, že hlas České republiky bude mít při hlasování nižší váhu (vysvětlení str. 27, kapitola 3.3.1 citovaného dokumentu).

Vliv Lisabonské smlouvy na váhy hlasu jednotlivých zemí byl i důležitým tématem odborné diskuse Systémy hlasování v Radě, která proběhla v polovině června. Byl zde prezentován i Jagellonský model hlasování, který mě zaujal, ale připadá mi, že počítá jen s počtem obyvatel jednotlivých států, aniž by říkal, kolik států je potřeba k tomu, aby byl návrh přijat.

A tak si říkám, co je důležité, když vysíláme své zástupce na jednání na úrovni EU? V čem spočívá jejich úspěch? Co je jejich posláním? Hájit a prosazovat zájmy naší země a získávat pro ni výhody, i na úkor ostatních? Nebo se snažit najít kompromis ve společenství států, které se rozhodly spolupracovat? Právě tyto dvě otázky budou zřejmě tím neuralgickým bodem, jádrem neshody mezi příznivci a odpůrci Lisabonské smlouvy.

Rozluštění jednoho malinkého kousku Lisabonské smlouvy mi trvalo skoro celý den. Proto teď navíc už taky chápu, proč se lidé v referendu snadno rozhodnou NE. Získat vlastní názor je velmi těžké a neumím si představit irského farmáře jak přijde z pole role a přemýšlí nad hlasovacími systémy. Pro jistotu zvolí NE a nebo se bude se řídit tím, co je nejvíce slyšet od politiků. Nevím, jak to bylo před referendem v Irsku. U nás je zatím slyšet více argumentů PROTI. Ti kdo jsou PRO, a říkají to, a umějí vysvětlit své ANO, jsou jakoby neviditelní.

Neodvažuji se odhadnout, jak bude pokračovat ratifikační proces v ČR, a co se nakonec stane s Lisabonskou smlouvou, odmítnutou v Irském referendu. Chtěla jsem si jen sáhnout na ten neuralgický bod a snažit se tomu rozumět.

Pavla Oriniaková
pavla.oriniako­va (at) cpkp.cz